Zmeňme predátorskú duchovnú paradigmu človeka

Pripustí súčasná predátorská kultúra aby sa koncept ústavy Zeme stal skutočnosťou? 

Prácu profesora Josefa Šmajsa [1], [2] by mal poznať každý z nás, komu aspoň trochu záleží na prírode. V jadre svojej práce sa zameriava na vytvorenie filozofického konceptu Ústavy Zeme (priznanie právnej subjektivity planéte), ktorý by sa mal stať epicentrom ľudského správania. Navrhuje, aby sa naša kultúra prispôsobila prírodnému prostrediu a jej zákonom, na ktoré naša predátorská kultúra zabúda. Príroda je to, čo sme nevytvorili a naopak kultúra je to, čo sme ako ľudský druh vytvorili - najmä z materiálov, ktoré vytvárala živa či neživá príroda. Svoju pokrokovú tézu obhajuje faktami o tom, že naša kultúra vznikla omnoho neskôr ako príroda. Príroda je sebestačná, bola tu pred nami, bude tu po nás aj napriek tomu, že nás vytvorila. Ak však nepriznáme našej Zemi tieto práva, môže čoskoro nastať situácia, kedy náš biologický druh vyhynie preto, že zničí potrebné prírodné podmienky, bez ktorých nemôžeme existovať a prežiť. Nasleduje zaujímavé interview s pánom profesorom Šmajsom.

1. Pán profesor Šmajs, pre tých našich čitateľov a študentov, ktorí vašu prácu nepoznajú, ako by ste odpovedal na úvodnú otázku, čím sa profesijne zaoberáte? Ako opisujete druhým ľuďom svoju prácu a filozofické zameranie?

Nejprve Vám chci poděkovat za pozvání k této diskusi. Mým slovenským příznivcům, jejichž zájmu o moji práci si velmi vážím, současně sděluji, že péčí Augustina Rosy, slovenského vydavatele z Banské Bystrice, vyšla ve slovenském překladu ve vydavatelství PRO již před časem moje kniha Ohrozená kultúra, kterou si lze stále ještě zakoupit. Také novou pětijazyčnou knihu s názvem Ústava Země. Filosofický koncept. vydalo v letošním roce toto vydavatelství. 
Myslím, že touto úvodní poznámkou jsem již částečně naznačil, čím se zabývám. Vedle filosofie jsem sice vystudoval i strojní inženýrství, ale téměř výhradně se věnuji filosofii. Musím to ovšem upřesnit. 

Věnuji se hlavně ontologii, přesněji evoluční ontologii. V průběhu mnoha let jsem totiž vytvořil koncept procesuální interpretace bytí. Jde o obecnou filosofickou teorii přírodní i kulturní skutečnosti z hlediska toho, jak struktury přírody a kultury vznikaly a jaký je jejich vzájemný vztah. 

Jestliže tradiční ontologie odhlížela od problému vzniku a vývoje struktur, a např. v pojetí přírodního bytí preferovala stálost, pasivitu a vratnost, ontologie evoluční zdůrazňuje jeho procesualitu, aktivitu a nevratnost. Proto také přírodní bytí v souladu s poznatky vědy považuje za onticky tvořivý proces napájený zbytkovou energií velkého třesku. Ovšem život na Zemi má téměř výhradně vnější energetický zdroj (životodárné sluneční záření). 

Existujú nejaké ďalšie zvláštnosti evolučnej ontológie? 

Tato ontologie přichází s myšlenkou, že po vzniku kultury není už planeta onticky jednotná, že je rozpolcená na bytí, které jsme nevytvořili a na bytí, které je lidským dílem. Avšak to, co je lidským dílem, tedy duchovní i materiální kultura, rovněž vzniká z přírody. Například přírodní věda, dominantní složka dnešní duchovní kultury, vzniká (z hlediska svého obsahu) čtením a interpretací přírodních struktur. A kultura materiální (včetně techniky jako své nejaktivnější složky) vzniká rovněž z těchto struktur. Bohužel však ne pouze jejich vnější tvarovou úpravou, jak to bylo kdysi charakteristické pro klasické zemědělství a řemeslo. Vzniká jejich skutečným vnitřním přeformováním, tj. rozbitím a umělou technologickou syntézou, jakou např. představuje dnešní složitá spotřební technika, umělé hmoty a další chemické sloučeniny. 

Kultura tedy nejen zatlačuje, ale také nevratně likviduje přirozené struktury, živé i neživé. Právě v tomto nadosobním konfliktu kulturních struktur se strukturami přirozenými spatřuje evoluční ontologie podstatu nynější globální ekologické krize.

Akým spôsobom tieto umelé štruktúry ovplyvňujú človeka?

Často připomínám, že člověk je plně slučitelný jen s přirozeným bytím, jen s živými a neživými produkty přirozené evoluce Země. K těm totiž jako normální biologický druh, jako produkt Země, náleží. To samozřejmě neznamená, že by se nemohl adaptovat na některé umělé kulturní struktury, např. na užitečné spotřební předměty a stavby. Jde však o to, pomineme-li dnes hojně používané a škodlivé chemické sloučeniny, že ani viditelné umělé struktury, tj. materiální kultura technika, by v lidské ontogenezi neměly dominovat. Přitom se nejedná pouze o lidskou ontogenezi. Jde především o to, že přírodu jako širší a starší systém nesmí umělá a dočasně existující kultura příliš poškodit, zatlačit a zamořit svými odpady a umělými chemickými látkami. Jako její umělý subsystém, jako její abiotický tumor, by kultura neměla přírodu pustošit a destabilizovat, měla by v jejím těle žít bez zhoršování základních vitálních funkcí Země, bez narušování její obyvatelnosti. Když se totiž bude obyvatelnost Země z naší viny dále zhoršovat, budeme spolu s ostatními živými systémy postupně vymírat. Civilizační choroby včetně poklesu schopnosti mladých mužů počít děti to signalizují už dnes.     

Ako sa šíri vplyv evolučnej ontológie?          

Problém šíření evoluční ontologie, na který se ptáte, je zapeklitý. I když existuje dost poznatků přírodních věd o procesuální povaze skutečnosti, o velkolepé kreativitě a dynamické rovnováze živé a neživé přírody, lidé v pojetí skutečnosti preferují to, co vidí, uznávají hlavně zdravý rozum. V důsledku nesprávné výchovy a školní výuky se nepovažují se za součást přírody, vidí zejména přírodní předměty a velké živé systémy, o přírodě jako celku uvažují pod vlivem Newtonovy fyziky pevných těles. 

Evoluční ontologie je však i pro intelektuální část veřejnosti příliš náročným světonázorovým pohledem, říká cosi nového. A říkáte-li něco nového, nemůžete být všeobecně srozumitelný. Lidé chtějí slyšet zejména to, co už vědí. 

To je také ostatně důvod, proč je veškerá velká pravda odmítána, proč jsou její nositelé ignorováni, nepochopeni a často i pronásledováni. Tak ostře to v případě evoluční ontologie nestojí, protože nejen Vy, ale i další lidé včetně internetových médií se o její podstatu zajímají, pouze mainstreamová média zatím úspěšně předstírají nezájem. Mají totiž jiné úkoly. Patrně bude třeba toto nové procesuální vidění skutečnosti ještě dále zjednodušit do obecně přijatelné formy evolučně ontologického minima. Prostě je upravit tak, aby rehabilitace tvořivosti a hodnoty přírody včetně uctivého vztahu kultury k přírodě mohly být např. součástí školní výuky včetně vysokoškolského studia. Jde tu ale o to, abychom měli pro tento záměr – vzhledem k rychle postupující devastaci Země – dost času.        

2. Vo svojich myšlienkach prezentujete tézu, že nemôžeme zmeniť ľudskú prirodzenosť. Tá vraj vychádza z predátorskej a útočnej adaptačnej stratégie, ktorá je naprogramovaná do našich pudov už od vzniku nášho druhu. Ako by ste prosím obšírnejšie vysvetlil túto tézu? 

Na tuto otázku odpovím velmi rád. Již při práci na knize Ohrožená kultura jsem v devadesátých letech vycházel z názoru, že člověk je biologický druh s útočnou adaptivní strategií. To lze zjednodušeně vysvětlit tak, že naši předkové byli stromovými primáty a že po ústupu pralesních ekosystémů v rovníkové východní Africe se museli postupně adaptovat na život v otevřené savaně. Zůstali jim dlouhé prsty, barevné stereoskopické vidění, dobrá orientace v prostoru, schopnost vzájemné spolupráce a další vlastnosti. Ztratili ale svůj přirozený domov, svoji ekologickou niku. Museli se naučit komunikovat slovy (jazykem) a ještě důmyslněji spolupracovat, sbírat, lovit, používat nástroje a stavět primitivní tábory na holé zemi. Byli nuceni chránit svá obydlí před šelmami a osvojit si mnoho dalších věcí. Museli se přizpůsobovat nikoli jen pasivně jako při pobytu na stromech, ale útočně, ofenzivně, aktivním přizpůsobováním vnějšího prostředí. Byli totiž příslušníky druhu, který předtím nežil v otevřené savaně. Tuto ofenzivní adaptivní strategii jsme tedy v průběhu naší zvláštní evoluce získali, stala se součástí lidské přirozenosti, našeho druhového genomu. A protože jsme dnes jediný biologický druh, jsou touto strategií vybaveni všichni lidé, i přežívající lovci a sběrači. Ti ovšem, přestože loví, přírodu příliš nepoškozují, uctívají ji, žijí s ní v souladu, v dlouhodobě možné symbióze. V genomu totiž mají, podobně jako my lidé euroamerické civilizace, nejen tuto predispozici, ale i obavu a pokoru před vším, co je přesahuje. 

Právě proto jsem už asi před deseti lety hledal ještě další predispozici lidstva, která tuto vrozenou útočnou strategii posílila. Hledal jsem to, co vrozenou úctu, strach a pokoru před přírodou mohlo eliminovat. To dnes označuji často používaným souslovím predátorské duchovní paradigma. Pokusím se to shrnout do více srozumitelné formulace. Vůči přírodě jsme i my lidé technické civilizace nastaveni dvojím způsobem. Biologicky, tj. všem nám vrozeným způsobem, který nemůžeme a ani nesmíme změnit, ale současně sociokulturně, tj. zvláštním průběhem naší evropské kulturní evoluce. 

Zdá se, že pouze několik století před naším letopočtem prošla intelektuální část evropského lidstva procesem velkého duchovního rozmachu. Společnost byla v té době zemědělská, řemeslná a rybářská, ale někteří materiálně zajištění a nadaní jedinci se již mohli zabývat zeměměřičstvím, geometrií, matematikou a filosofií. V návaznosti na mýtus vytvářeli základy lidské racionality i pozdějšího monoteistického náboženství. Používali pojmy, způsoby abstrakce a teoretické postuláty, které povyšovaly nad skutečnost a které dodnes jako samozřejmé ideální veličiny podle Platonova vzoru i my nadřazujeme přírodě. Aniž by to věděli, velcí řečtí myslitelé nám nasadili brýle antropocentricky deformovaného vidění světa.                   

3. Zaujali nás aj vaše tvrdenia o tom, že medzi epigenetickou a genetickou informáciou žiadne spojenia neexistujú. Ako by ste to prosím vysvetlili našim čitateľom? Aký to má súvis s našim vývojom ako druhu, našou históriou i dnešným moderným svetom?

Myslím, že tento problém je velmi důležitý, ale není to svou podstatou filosofický poznatek. Myšlenku, že genetická informace teče z nukleové kyseliny do bílkoviny, a nikoli obráceně, objevili biologové. Pokud jsem dobře informován, je to dokonce ústřední dogma molekulární biologie. Já jsem pouze ideu genetické a epigenetické paměti člověka více rozvinul a domyslel v sociokulturní oblasti. Ve zjednodušené formě tedy tvrdím, že člověk má dvě paměti: genetickou, která je pamětí druhu (pamětí získanou ve fylogenezi), a epigenetickou (pamětí neuronální), kterou získáváme po narození. To si velmi často lidé neuvědomují, a ani ve filosofii to zatím nebylo všeobecně přijato. Když jsem kdysi na fakultě studoval filosofii, tak se v souvislosti s výukou Kantovy filosofie, uváděla důležitá Kantova otázka, jak jsou možné syntetické soudy apriori (tj. před veškerou individuální zkušeností). Odpovědi na tento problém byly různé, ale, vzpomínám si, nebyly uspokojivé. Kant prostě nevěděl, že živé systémy jsou systémy s vnitřní informací (to objevil až kolem roku 1865 brněnský opat Gregor Mendel, kterému ovšem, jak už jsem výše naznačil, v jeho době nikdo nerozuměl). Takže, znovu jen schematicky řečeno, na otázku apriorismu podle mého názoru uspokojivě odpověděl přírodovědec Konrad Lorenz, který působil v Královci, tj. ve stejném městě jako žil a pracoval Immanuel Kant.

Podle Lorenze záleží na tom, odkud pochází informace, která řídí příslušný duševní či konativní proces. Pochází-li informace z fylogeneze, je vrozená, pochází-li z ontogeneze, je naučená. 

Kantovo ontogeneticky apriorní, je tedy fylogeneticky aposteriorní. Ještě jinak řečeno, Kantovo apriorní pochází rovněž ze zkušenosti, ale ze zkušenosti našeho druhu. Já pak ještě v souvislosti s úvahami o podstatě a obsahu informace pracuji s tím, o čem jsem se již také zmínil. Obsah pojmové informace my lidé vlastně nevytváříme, ale čteme, rozpoznáváme ze struktury okolní skutečnosti.            

Proto jsem v souvislosti se vztahem kultury a přírody už výše připomínal závislost duchovní kultury na přírodě. Jen abych tuto myšlenku zpřesnil, tak ještě připomenu, že zastávám ideu tří čtení skutečnosti živými systémy. První čtení vnějšího světa, které plně nechápeme, provádí genom toho kterého druhu, za druhé čtení považuji poznávání světa smyslově neuronálním aparátem živého systému. U člověka pak připomínám ještě třetí čtení, tj. čtení sice také smyslově neuronálním aparátem, ale kódované lidským etnickým jazykem. A právě v tomto způsobu kódování (nastavení) hraje důležitou roli zmíněné predátorské duchovní paradigma, jehož obrys vznikal už v antickém Řecku, ale které plně rozvinula až novověká galileovsko-newtovská věda. Ta totiž využila některé řecké abstrakce tak, aby se ještě více hodily nikoli pro adekvátní pochopení jemnosti a důmyslnosti přírody, ale pro její technologické ovládnutí.

Jen ještě krátce dodám, jak nakonec kdysi nadějný vývoj abiotické techniky v jedné vlivné oblasti její aplikace dnes končí. Dlouho se nám i ve filosofii techniky zdálo, že spojením vědy s ekonomikou, její tzv. přeměnou na výrobní sílu, dojde k nahrazení tradiční lidské dřiny prací strojů. To se do jisté míry, pominu-li vážný a obtížně řešitelný problém nezaměstnanosti, skutečně podařilo. Mezitím však zjišťujeme, že nejvyšší úroveň abiotické techniky, tj. současná technika informační, pokud je mladými lidmi využívána už od dětských let, vytváří jejich skrytou závislost, analogickou závislosti na drogách. Ale nejen to, zabraňuje rozvoji hlubších struktur lidského mozku, produkuje dříve neznámou digitální demenci dospívající mládeže. I tento jev, který je už v dostupné literatuře dobře popsán a vysvětlen, je nepřímým důkazem dlouhodobé neudržitelnosti predátorského duchovního paradigmatu. 

4. Často v týchto súvislostiach používate pojem kultúra a tvrdíte, že kultúra má priamy konflikt s prírodou. Vysvetlite nám prosím širšie súvislosti, ako podľa vás naša ľudská prirodzenosť i samotná kultúra ohrozujú prírodu? 

Už v osmdesátých letech minulého století jsem se rozhodl namísto nejasného pojmu civilizace používat pojem kultury. Tento pojem sice také není ani ve filosofii jednotně chápán, ale v mém pojetí má řadu předností. Umožňuje pochopit lidmi vytvářenou skutečnost nejen jako evoluční proces, ale také jako umělý systém s vlastní vnitřní informací (duchovní kulturou) a s vlastními předmětnými a organizačními formami. Současně umožňuje najít možnosti systémové změny kultury; chceme-li změnit systém s vnitřní informací, musíme změnit jeho informaci. 

Vede nás tedy k pochopení, že lidmi vytvářený reálný systém kultury je bohužel přibližně takový, jaká je jeho kultura duchovní, jaké jsou poznatky, regulativy a hodnoty té které kultury. 

A to není málo. Řeknu to zkratkou: Duchovní kultura, která jako pomyslný genom kulturního systému vede tento systém k pustošení Země, která se podílí na vývoji ničivých zbraní nejen proti lidem, ale i proti Zemi (já považuji dnešní osobní automobily za vysoce účinnou zbraň hromadného ničení přírody), není tak úchvatná a vznešená, jak o sobě sama soudí. Už se dostatečně potvrdilo, že vůči přírodě je pyšná a kořistnická, a vůči lidem je utiskující a deformující, že je to zlý leviatan, který je ovládá. Taková kultura proto svou humánní podstatu a demokratičnost pouze předstírá.

Pokud jde o lidskou přirozenost, zdá se mi, že jsem již její povahu nepřímo naznačil. Člověk je s přírodou sourodý, a lidská přirozenost proto přírodu neohrožuje. Je zakotvená v lidském genomu, a proto je adekvátní těm přírodním podmínkám, v nichž nynější anatomicky moderní člověk (kromaňonec) vznikal. Je vysoce konzervativní a v krátkých dějinách kultury se téměř nezměnila. Protože tato přirozenost je velmi komplexní a vyvážená, protože byla sladěna s neživými i živými podmínkami planety, musíme ji respektovat, a kulturou bychom měli posilovat právě její vrozenou biofilní složku. Neměli bychom se snažit člověka změnit. Jednak to téměř nejde, a jednak by to znamenalo spíše nebezpečné narušení zatím pro nás neznámého a nepochopeného textu (paměti), který je základem naší biologické konstrukce, reprodukce a zdraví. Vím, že snahy o genetické vylepšování živých systémů včetně člověka dnes existují, ale jsem k takovému úsilí skeptický. Přírodu svým omezeným neuronálním poznáním informačně zlepšovat nemůžeme, musíme ji pouze respektovat, uctívat a chránit. Zlepšovat a biofilně transformovat, pokud chceme na Zemi žít dostatečně dlouho, však musíme námi vytvořenou protipřírodní kulturu.  

Biofilní desatero:

1. Člověče, uctívej Zemi, svou matku, svébytnou planetární bytost, jíž jsi podřízen.
2. Závisíš na Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem.
3. Jsi dočasně postaven z látky a energie Země, které, až umřeš, si planeta vezme zpět. 
4. Tvůj druh je produktem téže evoluce jako Země. Je jen drobnou větvičkou na zeleném stromě života, výhonkem, který po čase uschne.
5. Lidé i všechny ostatní živé bytosti mají Zemi jen v užívání. Z hlediska její neukončené evoluce jsou součástí velkolepého experimentu tvořivých sil vesmíru.
6. Země jako důmyslná jednota živého a neživého nemůže patřit ani žádné živé bytosti, ani člověku, jemuž se podařilo zapálit destruktivní kulturní evoluci. 
7. Ale ani umělá kultura, z přírody vytvářený systém s duchovní kulturou jako vnitřní informací, člověku nepatří. I když je jeho vlastní konstrukcí, vznikla z odcizených živých a neživých produktů planety.
8. Kulturní evoluce vytváří pozoruhodně uspořádanou kultur, ale jen jako chatrč ze sutin bořeného chrámu staršího a nadřazeného kosmického výtvoru Země.
9. Země opoziční kulturu nepotřebuje a její novátorství nemůže přijmout.  Po lidském zániku se ani nejsofistikovanější stavby a technické systémy na Zemi nezachovají. 
10. Člověče, respektuj starší, širší a mocnější svébytnost planety, její nepodmíněnou subjektivitu zakotvenou v Ústavě Země, jejímž je tvá subjektivita jen dílčím a dočasným aspektem.       
    
    

5. Prišli ste s veľmi originálnou ideou o koncepte Ústavy Zeme. V nej navrhujete, aby bola našej planéte priznaná právna subjektivita a z nej vyplývajúce práva (najmä na ochranu). Vysvetlite nám prosím širšie súvislosti a tiež aj to, ako ste na túto pokrokovú ideu prišli? 

Nejprve musím říci, že myšlenka ochrany Země zákonem o nejvyšší právní síle vznikala obtížně. Dlouho jsem se neodvažoval nahlas vyslovit svou intuitivní představu o potřebě Zemi uctívat a chránit jako jedinečný kosmický výtvor, jako náš jediný možný domov. Nejprve bylo třeba dostatečně teoreticky rozpracovat myšlenku evoluční ontologie. Zde připomenutá Ohrožená kultura, zatím moje nejúspěšnější kniha, takovým rozpracováním ještě nebyla. Ale snad právě proto měla poměrně široký ohlas. Tímto teoreticky náročným rozpracováním byla až kniha z roku 2008 s názvem Filosofie – obrat k Zemi. Ta je sice již dlouho vyprodaná, ale nevím, zdali lidi dostatečně ovlivnila. I když jsem současně psal i jiné knihy a studie, teprve asi před pěti lety jsem se odvážil nabídnout veřejnosti také krátké a lépe přístupné apelativní texty. Jde o Nájemní smlouvu se Zemí, Deklaraci závislosti a Jedenáct podmínek biofilního obratu kultury. Tyto texty sice veřejnou diskusi vyvolaly, ale kolegové filosofové, s výjimkou pro několik mých přátel, se k nim neměly odvahu vyjádřit. Společenskovědní odborníci se však zachovali podle očekávání. Zarytým mlčením. Abychom podobné reakci kompetentních teoretiků v případě návrhu Ústavy Země předešli, spolu s vydavatelem jsme rozeslali českou verzi Ústavy asi na šedesát vybraných adres. Až na výjimky nikdo ani nepoděkoval. 

Tím jsem nechtěně doplnil své vyjádření o přijímání nových myšlenek v našem kulturním prostředí. Pod zdáním vysoce ceněné práce se dnes v řadě vědeckých institucí skrývá jen mlácení prázdné slámy. 

A když někdo sám o své vůli udělá něco důležitého, obecně prospěšného a v souladu s pravdou, vzniká podezření, proč si to vůbec dovolil, co tím sleduje, proč jsme s tím my, kteří jsme za to placení, nepřišli první. Neumíme totiž ocenit odvahu, protože by to na nás ostatní vrhalo špatné světlo. Význam Ústavy ale nespočívá v tom, zdali ji někdo okamžitě pochválí, odsoudí či otiskne, nýbrž v tom, aby byla věcně správná, aby byla pravdivá. Její čas jako ucelený návrh na změnu vztahu kultury k Zemi určitě přijde. 

Věřím, že potřebu Ústavy jako závazného zákona ochrany, hodnoty a integrity Země, už dnes pociťuje mnoho přemýšlivých lidí. Myslím, že tento první návrh jejího textu nikoho neuráží, že pouze nepřímo vyzývá k přemýšlení a předjímá obecný společenský zájem, k němuž však mocní tohoto světa ještě nedali pokyn. Také proto všichni, kteří moci přímo či skrytě slouží, zatím vyčkávají, bojí se, aby nenarazili. K mnoha čestným a odvážným lidem se bohužel návrh Ústavy nedostane, ale ti, kteří smýšlejí podobně, mohou svůj názor napsat např. na webové stránky Ústavy: 

www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu         

Foto titulka: Ondřej Surý

Súvisiace články:

• Abiotická technika informačná (PDF dokument)

• ZMEŇME DEGENERAČNÚ KULTÚRU PRACOVNÉHO PROSTREDIA

• ROZHODUJME O NAŠEJ KRAJINE SPOLOČNE

• VYUŽÍVAJTE SVOJ ČAS EFEKTÍVNE

• PRIPRAVME SA NA KONFLIKTY V BLÍZKOM ZAHRANIČÍ

• MENTÁLNE ZÁKONY A ICH VPLYV NA NÁŠ ŽIVOT (I.)